Japonská moderní architektura (2003)

O filmu Japonská moderní architektura

Už v tradiční japonské architektuře je mezi exteriérem a interiérem jen velmi volně definovaná hranice. Když vstoupíme do japonského pokoje, první dojem Evropana je nedostatek dekorace. Všimneme si spíše rozmanitosti pravoúhlých ploch, řadících se harmonicky jedna za druhou, siluety kostry papírových oken, trojúhelníků, kreslených nezbytnými ovrubami z rohoží a posuvných stěn, otevírajících průhled do zahrady. Japonci velice milují symbol, který je v souhře přírodních forem s formami geometrickými. První z nich snad znamenají naprostou svobodu ducha, druhé disciplinu, která provází každé tvoření. Japonec chápe podstatu věčnosti a proto se nepřipoutává jako my k trvání věcí. Květ třešně, sláva jednoho dne, je odznakem vojáka. Rád vzdává poctu věčnému tím, že uplatňuje křehkost časného. Kromě kamenných zdí u příkopů hrady samy o sobě jsou dosti křehké stavby. Před pevnou zdí, o niž by se nemusil starat několik let, dává Japonec přednost bambusové balustrádě přesné práce, která vyžádá si časté opravy jeho zahradníka, na níž se rád dívá. Miluje kolem sebe čerstvé a nové věci. Má raději nový dům než starožitnost. Shintoův chrám se musí přestavovati každých dvacet let. Neobyčejná zuřivost živlů v Japonsku, prudké větry, sucha, průtrže mračen, zima, žhavé slunce, zemětřesení, smrště, mu pomáhaly chápat křehkost věcí a vážit si této vlastnosti, která kontrastem vyzdvihuje nezměnitelnou velikost ducha. Dům, předměty, nemají v Japonsku skutečné hodnoty. V umění není nic monumentálního, jako na př. v umění čínském. Každá věc slouží určitému účelu a je dokonale uspokojivá jen reIativně k tomuto účelu. Nejvyšší uspokojení spočívá pro Japonce v pocitu harmonie mezi myšlenkou, činem a hmotou, prostorem a časem. Je tu jiná civilisace, pro niž učiniti něco krásnějším znamená potlačiti vše bezpodstatné? Prostotou a tímto potlačením dosahuje se elegance. Dům pána liší se od domu dělníkova kromě větších rozměrů toliko největší snahou o jasnost, jež je vyjádřena nejen ve stavbě, ale i v plánu. Všechno je výsledkem pociťované potřeby, ať materielní nebo duchovní. Zde není nikdy nic dostatečné krásné, dostatečně čisté. Jako by se zdálo, že neustálým potlačováním všeho bezpodstatného, neustálým zveličováním a milováním smyslu věcí a neustálým vytvářením ticha uslyšíme konečně promlouvat prostor, formu, substanci.