Robinzonáda aneb Můj anglický děceček (1986)

O filmu Robinzonáda aneb Můj anglický děceček

Takřka dokumentární rekonstrukci jednoho smyšleného milostného příběhu zasazeného do skutečných historických událostí podala ve svém vtipném debutu režisérka Nana Džordžadzeová. Vzpomínání stařičké Gruzínky na jedinou lásku, kterou prožila, je vyprovokováno otázkami vnuka, jenž hledá inspiraci pro svou symfonickou skladbu, kterou chce věnovat památce dávno zesnulého anglického dědečka. Od babičky se snaží dozvědět nejen něco bližšího o životě svého předka v Gruzii a jeho sžívání s místním prostředím, ale také o okolnostech jeho tragické smrti v roce 1922.Dědeček, telegrafista Christopher Hughes, na Kavkaz přichází uprostřed revolučních let počátku 20. století. Jako zaměstnanec Anglické královské telegrafní společnosti má za úkol za všech okolností udržovat bezchybné spojení na lince Londýn – Dillí. Během politických bojů se však ocitá v nelehkém postavení, a odříznutý od své rodné země, netuší, že jeho práce pro Anglii dávno skončila. Režisérku Nanu Džordžadzeovou a jejího manžela scenáristu filmu Irakli Kvirikadzeho inspiroval k natočení snímku skutečný náhrobek Angličana Hughese na batumském hřbitově a působnost anglické telegrafní společnosti v Gruzii. Zajímavá forma vyprávění postavená na retrospektivách vracejících se do minulosti nejen prostřednictvím vzpomínek staré ženy, ale i pomocí filmových týdeníků, dobových fotografií a obrazů vytváří dojem evokované reality. Tomu napomáhají i virážované sekvence, hojně používaná angličtina, komentáře střídající dialogy. Podobnou mystifikační metodu opírající se o různé retrospektivní vrstvy a dokumenty uplatnil Irakli Kvirikadze již ve svém snímku Plovec (Plavec, 1982), na kterém asistovala Nana Džordžadzeová. Ve filmu Robinzonáda aneb můj anglický dědeček režisérka přivedla tuto formu k dokonalosti ve smyslu většího zdání pravdivosti příběhu, v silnějším prolnutí historie a politických událostí s konkrétními, i když smyšlenými osudy jednotlivých postav.Nana Džordžadzeová patří mezi první absolventy filmové fakulty založené v 70. letech na tbiliském divadelním institutu. V době přijetí na školu byla talentovanou mladou architektkou, která měla za sebou řadu úspěchů v oboru. V kinematografii na sebe poprvé výrazněji upozornila školním snímkem Atlant (Atlant, 1979) a v mezinárodním měřítku jí uznání přinesl absolventský film Putěšestvije v Sopot (Cesta do Sopot, 1980), oceněný Hlavní cenou v Oberhausenu (1987).Marta Mentzlová (LFŠ 2007)