Mléčná dráha (2007)

O filmu Mléčná dráha

Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír.