Věž smrti (2002)

O filmu Věž smrti

Návratem k ráně čtyřicátých a padesátých let je snímek Kristiny Vlachové Věž smrti. Smrt Jana Masaryka, poprava generála Heliodora Píky, justiční vražda Milady Horákové předznamenaly období totalitního teroru. Tisíce vězňů beze jména vykonávalo v té době trest v nelidských podmínkách uranových dolů na Jáchymovsku. Jen stěží lze dnes vejít do světa lágrů, tragédií, neštěstí a smrtí lidí semletých důmyslným vražedným soustrojím - sice importovaným, ale vybrušovaným samotnými Čechy. Šelest smrti v koncentráku přeplněném ještě živými lidmi nám nedokázalo zprostředkovat umění. Je-li v české kinematografii jáma, tak jsou to především padesátá léta. Mravní agónie převlečených komunistů jen potáhla dějepis podvojnou mlhou. Ztratili jsme příliš času, zůstaly jenom vzpomínky lidí, kteří tak rychle umírají. Temným místem byl i lágr L, kterému vězni přezdívali likvidační. Tady dodnes stojí Věž smrti (linka konečné úpravy uranové rudy), místo stovek pracovních úrazů, nejednou s následkem smrti. Právě zde si svůj trest odpykával také vojenský zběh, který se pokusil nelegálně překročit hranice a dostal za to 14 let nepodmíněně, dělník Jaroslav Lukeš. V pracovním lágru se pokusil o útěk, byl zastaven palbou, ale výstřel do hlavy ze vzdálenosti čtyřiceti centimetrů zázrakem přežil. Po listopadovém převratu zažaloval politický vězeň bachaře, který tímto výkonem služební povinnosti porušil i tehdy platné zákony. První část dokumentu uvádí diváky do reality padesátých let. Mozaika vzpomínek je pak podložím Lukešova případu a jeho soudního procesu s bachařem Vlačihou (přezdívka Hezoun). Soudům trvalo posuzování celé kauzy skoro deset let, nakonec byl celý případ promlčen. "Podle mne je důležité zachytit svědectví. S tím, jak umírají přímí účastníci, se vytrácí povědomí, že k nějakým zločinům došlo. A tak se pomalu ta historie umazává, až se vymaže úplně." Kristina Vlachová