Making of (2006)

O filmu Making of

Marocká a tuniská kinematografie v zásadě nereflektují terorismus ani s ním spojený islámský integrismus. Nuri Buzid je v tomto směru výjimka a poprvé toto tabu prolomil už ve filmu Les sabots en or (Zlaté dřeváky, 1988), za což ho islámští studenti odsoudili k smrti. Při sledování Making of je důležité si uvědomit, že jde skutečně o film určený tuniskému divákovi a poetika vyprávění, teatrálnost hereckého projevu či pro nás možná úsměvný didaktismus jsou součástí kulturní tradice ve smyslu vyprávění, reprezentace společenských problémů a vůbec „umělecké komunikace". Námět na Making of vznikl 11. září 2001, kdy Buzid natáčel Poupées d'argile (Hliněné panenky, 2002). Chtěl podat svou odpověď na otázku, „Proč to Arabové udělali?" Ideou bylo bez zbytečného karikování ukázat, jak se mladý člověk stává kandidátem na teroristu. Buzid věří, že k podstatě problému se lze dostat pouze návratem ke kořenům, tedy ke koránu. Chce tak hájit právo na diskusi o víře a korán je jediným relevantním zdrojem pro pochopení džihádu, což je téma vracející se v jeho druhé části. Základem pro scénář bylo také studium řady disertačních prací z různých arabských zemích, které zkoumají iniciační praktiky předcházející vypuknutí svaté války, jako jsou očista těla nebo duchovní cesta k mučednictví a z toho vyplývající dobrovolné přijetí smrti. Nicméně původní název filmu byl Poslední film, protože Nuri Buzid tvrdí, že zde jeho tvůrčí osud končí. To se v tomto snímku projevuje právě dokumentárními scénami, v nichž se natáčení zastavuje a my sledujeme skutečný making of, tedy film o filmu. Samozřejmě tak celý koncept nabývá symboličtější roviny a významově zevšeobecňuje. Rozhodnutí pro tyto vstupy vyplývalo z potřeby ukázat, že boj proti terorismu je bojem za svobodu slova, a také se tak otvírá více pohledů na islám. Představitel Bahty svou roli prožíval poměrně intenzivně už proto, že natáčení probíhalo chronologicky, ale také díky hovorům s režisérem, v nichž se zaobírali tématy zakázanými v řadě muslimských zemí. Zajímavý je už samotný fakt, že autor pohlíží na problém džihádu jako laik a nestaví se do pozice vykladače náboženství. - David Čeněk