Paraguayská houpací síť (2006)

O filmu Paraguayská houpací síť

Paraguayská kinematografie patří mezi nejméně plodné v Latinské Americe. Její dějiny jsou spíše přehlídkou zoufalých pokusů o položení základů pravidelné produkce. Minimalistický snímek Paraguayská houpací síť v sobě spojuje vliv filmové neokulturace (návrat k tradičním hodnotám) a minimalistický náhled na realitu. Propojení dokumentu s fikcí lze považovat za klasický iberoamerický přístup k naraci. Ostatně mezinárodně nejúspěšnější filmy posledních patnácti let začínají syrovými dokumentárními záběry, často i bez hudebního doprovodu, a příběhy jsou oproštěny od dramatických záplatek. Vzpomeňme namátkou na Japonsko (2002) Carlose Reygadase nebo Svobodu (2001) Lisandra Alonsa. Nejvýraznější filmaři se ponořili do mikropolitiky těla, což je výraz, který se rychle ujal jako označení pro práci (především) s neherci. Ti sice odříkávají připravený text, ale jejich expresivita je výrazně omezena - především na úrovni verbálního vyjádření. Hrdinové tápou, protože nemají jasně daný cíl vlastního snažení. Pozornost se spíše soustředí na popis jejich vlastního rozkladu. Vše směřuje ke smrti, k zoufalství, absurdnímu činu nebo k čekání na předem odhadnutelnou zprávu, s čímž se setkáváme právě u Paraguayské houpací sítě. Délka záběru není volena tak, aby měl divák čas vše vnímat, ale podřizuje se potřebám děje. Paz Encinaová nechává své postavy mluvit mimo obraz, čímž ještě zdůrazňuje distanci mezi divákem a vyprávěným příběhem. Minimalistický realismus je útokem na zavedený pořádek divácké percepce. Nyní kameraman volí jeden z extrémů: buď používá ruční kameru, a pak jen zřídka rozděluje scénu střihem na kratší sekvence, takže se realita stává chaotickou, nebo téměř nehybná kamera nezúčastněně sleduje stejně nehybné postavy. Paz Encinaová na tyto postupy nejen navazuje, ale navíc je rozvíjí. Paraguayská houpací síť stojí v myšlenkovém proudu, jenž začíná být označován jako post-obraz třetího světa. Je zde zachycen jiný modus bytí, o němž v Evropě nic nevíme.