Všichni jsme vrahové (1952)

O filmu Všichni jsme vrahové

André Cayatte patří do generace režisérů, které debutovali během okupace (stejně jako René Clément, Robert Bresson nebo Henri-Georges Clouzot). Tento bývalý advokát se proslavil především psychologickými dramaty ze soudního prostředí, z nichž je většina rekonstrukcí skutečných kriminálních případů nebo je jimi alespoň volně inspirována. Ačkoli ho charakterizuje spíše těžkopádný akademický styl -postavy mu slouží jako modelové příklady a kamera jako nástroj laboratorního zkoumání - je zajímavé, že již v padesátých letech otevíral zásadní společenská témata (podstata trestu smrti, nedokonalost soudního systému, právo na svobodnou lásku, právo na vzdělání, celospolečenská odpovědnost za nezaměstnanost a bídu aj.). Proslavila ho až tetralogie ze soudního prostředí (Justice est faite/Spravedlnost je vykonána, 1950; Všichni jsme vrahové, 1952; Před potopou/Avant le déluge, 1954; Le dossier noir/Černá složka, 1955). V těchto čtyřech snímcích za asistence scenáristy Charlese Spaaka a známých dobových herců vykresluje poměrně reprezentativní obraz francouzské společnosti IV. republiky. Mísí se v nich očekávání nastupující mladé generace a konflikty spojené se špatným svědomím z doby okupace, úvahy o oprávněnosti existující soudní a legislativní moci, dokonce se v nich objevují na svou dobu odvážné úvahy o morálce. I přesto režisér natáčí v intencích předválečné estetiky a postavy (spíše než hrdinové) mu slouží jako loutky ilustrující různá psychologická východiska vedoucí k řadě velmi divadelních scén, v nichž probíhá inscenovaná diskuse. To vše je sice uvozeno atmosférou fiktivního příběhu, jenž často nabývá velmi dramatického spádu, ale natáčení ve studiích, někdy až exaltované herecké projevy, výrazná mimika, pokusy o navození dokumentární autentické atmosféry a v neposlední řadě poměrně komplikovaně vykonstruované zápletky vyznívají značně staromódně. Nicméně právě takové snímky jsou ukázkovým příkladem zkostnatělosti francouzské kinematografie v prvních deseti letech po osvobození. A opět máme možnost pozorovat, jak vypadal ve své čisté formě film francouzské tradice kvality, jenž tehdy popuzoval mladé rozhněvané kritiky z Cahiers du Cinéma. - David Čeněk