Žalozpěv stezky (1955)

O filmu Žalozpěv stezky

K významné osobnosti indické i světové kinematografie, Satjádžitovi Rájovi, jehož šedesátiny připomněl časopis Film a doba v 5. čísle letošního ročníku, se vracíme výňatkem ze scénáře k jeho dnes už klasickému filmu Žalozpěv stezky (1955) prvnímu dílu trilogie o Apuovi. Námět filmu poskytl bengálský spisovatel Bibhútibhúšan Bandjopádjáj (1899 až 1950) svým stejnojmenným románem (doslovný překlad původního názvu Páther pánčálí zní Písnička na cestu, avšak titul Žalozpěv stezky je už pevně vžitý). V nevzrušeném sledu událostí na indickém venkově v rozpětí asi šesti let kolem první světové války; drobné sousedské rozhovory i rozmíšky, každodenní práce i krajina, střídání ročních dob, probíhají v klidném tempu stejně jako existenční problémy, vzácné chvíle slavností, narození či smrt. Atady se staneme svědky počátku příběhu malého Apu, jeho prvních dětských krůčků do života. Otec Haríhar je nereálný snílek, chce se proslavit jako spisovatel, živí se příležitostně jako přednašeč a vykladač náboženských textů. Na dům a pozemek, zděděný po předcích, se vrší dluhy. Odchod do Váránasí, kdysi pře Apuovým narozením, nic nevyřešil Haríhar je většinou mimo domov, o Apua a jeho sestřičku Durgu se stará pokorná, utrápená matka Sarbodžája. Pak je tu ještě vzdálená příbuzná, stará Indír, sousedé, jejich děti celý ten svět, který v závěru Apu s rodiči opouští vstříc osudu, jejž pak líčí další dva díly trilogie Nezdolný (1956) a Hlas krve (1959).