Živoucí mrtvola (1967)

O filmu Živoucí mrtvola

Zapomeňte na Belu Lugosiho i Maxe Schrecka – nejdémoničtější inkarnaci hraběte Drákuly ztvárnil herec s pseudonymem Rehan v zapomenutém skvostu pákistánské kinematografie Živoucí mrtvola. Fenomenální dílo spojuje to nejlepší z Eda Wooda a Bollywoodu do celku, z něhož vám nevěřícně polezou oči z důlků. Toporné herecké výkony, forma ignorující veškeré zásady tradičního filmového jazyka, nemotivovaná taneční a pěvecká čísla, absurdní fantastický příběh naroubovaný na tradicionalistické poselství o zhoubnosti vědy a spásnosti víry – to vše ve filmu, kde upíři lační po krvi malých dětí, za svými oběťmi jezdí autem a svádí dramatické peckovačky s lidskými protivníky. Z hlediska formy představuje Živoucí mrtvola až překvapivě avantgardní dílo. Přichází s radikálním kontrapunktem hudby a zobrazované akce, kdy dramatická hudba hřmí v klidných scénách a naopak rozverný swing zní ve chvílích velkého napětí. Obrazoborecká skladba sekvencí jakoby vycházela z Kulešovových montážních experimentů, ale zároveň ukazuje jejich zastaralost v době po ustanovení klasického filmového stylu. Rozvolněné vyprávění, které sleduje postavy v obyčejných situacích, předznamenává trend antidramatických variací na žánrové snímky, s nimiž přišel Michelangelo Antonioni a jaké nyní představují jeden z trendů festivalově orientované kinematografie. Ve své době enormně skandální film si jako první v historii Pákistánu vysloužil certifikát přístupnosti pouze pro dospělé, ale i tak někteří diváci nedokázali morálně odpudivý snímek snést a jedna žena dokonce při projekci utrpěla zástavu srdce.