Renaldo and Clara (1978)

O filmu Renaldo and Clara

Dylanův režijní počin "Renaldo and Clara" je surrealistickým vyprávěním o vztahu k jeho rock'n'rollové personě a k ženám. Příběh o tom, jak si divoký a neotesaný Renaldo a tajemná femme fatale Clara k sobě hledají cestu skrze bludiště z bývalých vztahů, hudby a sociálních indicentů, se ve své narativní struktuře silně inspiroval snímkem Děti ráje (1945). Fiktivní příběh s reálnými základy je poskládán z dokumentárních záznamů z Dylanova koncertního turné "Rolling Thunder Revue" a z hraných pasáží s naznačeným symbolickým příběhem o hledání opravdové lásky. Tento příběh je v polovině narušen dokumentární vsuvkou o případu Rubina "Hurricane" Cartera, boxera, který byl nespravedlivě obviněn a odsouzen z vraždy, za jehož osvobození se Dylan a jeho přátelé osobně zasazovali protestními akcemi. Ve filmu účinkují zejména neherci z hudebníkova okruhu blízkých přátel, mezi nimi jeho bývalá přítelkyně, písničkářka a aktivistka Joan Baez (zde představující enigmatickou ženu v bílém, do které se projektují všechny jeho bývalé lásky a aféry), jeho tehdejší manželka Sara Dylan (v roli Clary, která se v průběhu filmu potýká s bývalými vztahy, které jí prozatím brání spočinout v náručí opravdové lásky), nebo beatnický básník Allen Ginsberg (v roli Otce, který při recitaci svých textů i ve fiktivních situacích konfrontuje své vnitřní démony). Film měl být také poctou Dylanově první ženě Saře, jejich manželství ovšem už v době filmu procházelo krizí (také kvůli Dylanově sukničkářství) a ještě před dokončením filmu skončilo rozvodem.Film měl ve své původní verzi čtyři hodiny, ovšem dočkal se promítání jenom v několika málo amerických městech a potom byl z kin stažen. V Evropě se tato čtyřhodinová verze jednou vysílala v televizi, odkud pocházejí nejrůznější pirátské nahrávky, které putují mezi sběrateli dylanovských perliček. V roce 1978 Dylan svolil, aby se do distribuce dostala zkrácená dvouhodinová verze, která sestávala zejména z koncertních záběrů a vynechávala většinu dějových pasáží. Kritika Dylanův pokus ustanovit se jako (experimentálního) režiséra nepřijala, pro skalní fanoušky může být zajímavé, co Dylan v jedné fázi svého života považoval za zásadní.