Voda, vítr, prach (1989)

O filmu Voda, vítr, prach

Film režiséra Amira Naderiho Voda, vítr, prach je dalším z pozoruhodných titulů, patřících k tzv. íránskému filmovému zázraku. Byl natočen v roce 1985, ale uvede-ní se dočkal až o čtyři roky později; částečně kvůli ostražité cenzuře, tušící symbo-lický přesah díla, částečně kvůli autorově emigraci do Spojených států. - Hrdinou velmi jednoduchého, přímočarého příběhu je chlapec, jenž se po dvou letech poby-tu ve městě vrací do rodné vesnice, ale místo ní nachází jen ruiny a poušť. Poté, co vyschlo tamní jezero, se z kraje odstěhoval každý, kdo mohl. Chlapec se v poušti snaží najít členy své rodiny. Bloudí mrtvou krajinou a získá několik nových zkuše-ností po setkáních s lidmi, kteří z kraje odcházejí. Vysilující pouť; provázená neustálým hukotem větru a všudypřítomným pískem, se nakonec stane zápasem o přežití; má otevřený konec... - Naderi vypráví příběh s minimálním počtem dialogů, v pomalém tempu, avšak s mimořádnou vizuální působivostí. Putování osamělého mladíka v krajině, kde je „nejživějším " prvkem písek ve větru, je podobenstvím o boji člověka s netečnou, smrtící a zároveň velkolepou přírodou. Stejně tak se nabíti i interpretace, postavená na paralele mezi pouští a třetím světem. Film se natáčel v oblasti skutečného vyschlého jezera na hranici mezi Íránem a Afghánistánem; nad dokumentaristickou autentičností však jednoznačně dominuje estetická stylizace: poušť a pozůstatky lidského přebývání v její oblasti (opuštěné příbytky, umírající dobytek, rozházené nádobí či lodě na vyschlém dně) jsou pro autory spíše „krás-nými" objekty, disponujícími patřičným symbolickým potenciálem.