Poslední Benátčané (2020)

O filmu Poslední Benátčané

Putování dnešními Benátkami, které si stále uchovávají své kouzlo, i přes rostoucí ohrožení ekonomickými faktory moderního světa... Termín „benátský syndrom“ postihuje města, která se stala čistě turistickým produktem a kde jsou starousedlíci vytlačeni na okraj. „Benátský syndrom“ zasáhl mnoho evropských měst, ale Benátky jsou jeho nejvýraznějším příkladem. Ještě před sedmdesáti lety žilo v historické části města 175 tisíc lidí. Dnes už jich je pouhých 52 tisíc. Mezi roky 2008 a 2018 vzniklo v Benátkách zhruba 200 nových restaurací, hospod a hotelů. V pohostinství pracuje skoro 30 tisíc lidí, přičemž většina z nich dojíždí za prací do centra z pevniny. Pracovních míst mimo turismus neustále ubývá. Stále tu ale jsou tradiční místa, jako klášter San Francesco della Vigna, který je krásný svým tichem. Mniší se tu starají nejen o knihovnu, jejíž počátky sahají do roku 1437, ale i o historicky významnou vinici skrytou uprostřed historického centra. Ve spolupráci s vinařským družstvem vyrobí benátští mniši každý rok 1500 lahví červeného vína. V místě, kde měl kdysi svůj ateliér malíř vrcholné renesance Tizian, tepe zlato od roku 1969 mistr Marino, neboť Benátky byly odjakživa kolébkou uměleckých řemesel. Jako cesta do minulosti působí i návštěva žakárové tkalcovny, jejímž majitelem je Luigi Bevilacqua, jehož rodina vyrábí látky již od patnáctého století. Tkalcovské stavy a všechny nástroje zde pocházejí z doby kolem roku 1700 a patřily původně škole Panny Marie Milosrdné. (Česká televize)