Zával (1986)

O filmu Zával

Bahno a hřmotná masa vody řinoucí se z bývalého koryta řeky Něvy. Roku 1974 uvolněné plovoucí písky zaplavily na kilometr tunelů leningradského metra a způsobily rozsáhlé škody nejen v rámci městského podzemí, ale i na jeho povrchu. Tato skutečná událost se později stala inspirací pro tvůrce katastrofického filmu Zával. Snímek režiséra Dmitrije Světozarova se ovšem nesnaží o pouhé vykreslení záchranářského hrdinství obyčejných stavitelů metra. Představuje zároveň vyváženou kombinaci velkolepé akce, dokumentaristického citu a umění vykreslit tísnivou klaustrofobickou atmosféru.Pochybení způsobená projektanty jsou zachraňována obyčejnými pracujícími lidmi – staviteli metra, lidmi překypujícími odvahou a entuziasmem. Na první pohled se nám může zdát, že Zával je snímkem poněkud schematickým, nicméně opak je pravdou. Světozarovův katastrofický velkofilm je dílem, jež se soustřeďuje především na budování diváckého napětí, a to prostřednictvím originální práce s poměrně odlišnými filmovými prostředky. V rámci vyprávění je záměrně vytvářen kontrast mezi dokumentární povahou Závalu a jeho zcela fikční podstatou. Taková kombinace postupů nejen odkazuje k reálnému jádru věcí, ale ospravedlňuje jej i v rámci svého vlastního fikčního světa, v němž mnohé události (či dokonce fakta – např. název stanice „Petrovskaja“), jsou zcela smyšlené.Zával je rovněž snímkem s promyšlenou gradací děje, vytvářenou prostřednictvím záměrného opakování konkrétních motivů. Záběry odbíjejících hodin či obrovské bahnité vlny fungují nejen jako znepokojující prvek, ale zároveň jako způsob plynulého přecházení mezi jednotlivými akcemi hlavních hrdinů filmu. Katastrofa leningradského metra je doslova domečkem z karet, který se postupně hroutí pod masivním tlakem vody. Nicméně nadměrná repetitivnost výše určených motivů se chová de facto analogicky v rámci vyprávění celého filmu a postupně rozmělňuje jeho strukturu. Narace se místy trhá a bortí podobně jako stěny nedostavěné stanice metra. Tísnivou úzkost a bezvýchodnost situace dokresluje neurotická hudba v podání kapely „Mašina vremeni“ (tedy „Stroj času“). A je to právě ono patetické hrdinství obyčejných dělníků a odhodlání některých funkcionářů přijmout za své chyby plnou zodpovědnost, které činí ze Závalu velkolepé znepokojující dílo. (KRRR! 70mm Film Fest Krnov)